28. 11. 11
Nebylo jí ještě ani dvacet, když jí řekli: „Možná budeš navěky sama. Mužů je méně než žen. Začni se podle toho chovat.“
Zahodila tedy naděje a plně se oddala iluzím. Vybrala si podivnou postavu z ještě podivnějšího seriálu, vytáhlého nesměle se usmívajícího tehdy ještě kluka, zbláznila se a rozhodla, že se za něj provdá. Splňoval všechny podmínky dokonalého muže – hezký, ale zase ne moc (bylo jí jasné, že si musí vybrat někoho, ke komu se nebudou vztahovat téměř žádné konkurentky a zároveň někoho, s kým by mohla příležitostně dva až třikrát za život počít), na první pohled intelektuálně založen s možností se do ní bezhlavě zamilovat (dle všech bulvárních plátků prozatím svobodný). Pro potvrzení svých domněnek si vyhledala veškeré jeho fotky a především datum narození. Dle odborné publikace Partner podle hvězd se dozvěděla, že pokud bude o několik let starší než ona (byl), mohlo by při velké dávce tolerance jejich manželství fungovat.
Když ho seriálově ve čtvrté řadě zavraždili – krev z něj stříhala přinejmenším pět minut, jelikož byl odhodlán svěřit své vyvolené, jak moc ji od začátku jejich setkání miluje a vše, co dělal, bylo jen a jen pro ni (ano, jako kdyby si scénárista půjčil Škvoreckého), běžel městem až do jejího bytu, aniž by byl poté schopen říct cokoliv z toho, co měl na srdci – rozhodla se mu napsat velmi dojemný a povzbuzující dopis a nezapomněla v něm dodat, že pokud bude chtít, půjčí mu ze Zlatovlásky živou vodu, aby mohl hrát dál. Bohužel neuměla dost dobře anglicky a nikdo si nechtěl vzít na triko překlad jejích utkvělých představ, takže dopis několikrát politý její voňavkou zůstal ležet někde mezi punčochami a už nenošenými kalhotkami (bílé a béžové, s náznaky seprání).
Nevzdala se. Založila si účet na Google+ a rozhodla se počkat, až si on najde ji. Denně sdílela omezeně vnitřnosti své lásky a vášně, často se vyjadřovala k barvě tkaniček jeho bot, což bylo nejčastější místo, kam se vůbec odvážila podívat, pokud nepočítáme rozcuchané vlasy a mírně se třesoucí ruce, ty však přičítala lehké nervozitě z nenatáčení, nikoli drogám, jak naopak naznačovaly zprávy senzacechtivých reportérů.
Jednou napsala: „Budu tě milovat až do konce svých dní. Koupila jsem kočku, jmenuje se jako ty. Vím o tom jen já, dva Rusové, kteří sdílí mé kruhy a nyní i ty. Nic nás nerozdělí. Náš osud se již brzy propojí v jeden a kruh tvé lásky obkrouží ten můj.“
Přibližně v té době už o ni nejevili zájem ani ti nejposlednější z nejposlednějších, avšak vzhledem k situaci jim to nemůžeme vyčítat. Byli totiž velmi chytří a prozřetelní, unikli spárům její blouznivosti dřív, než by je dovedla k šílenství nebo je donutila přísahat, že se za něj neprovdají (neuzavřou registrované partnerství, i když možná tato volba nebyla tak dramatická, neboť tu existovala možnost, že by s ním mohla sdílet postel za účelem zplození jeho potomka) a neshlédnou znovu série, ve kterých se nápadně často vyskytoval.
Nárokovala si ho dnem i nocí.
Její matka mlčky sledovala, jak se její dcera uzavírá stále víc do sebe. Sama prožívala těžké období, netušila, zda se má nechat pohřbít do země či spálit – kde by ji pak vysypali? Její dcera by byla schopná vyhodit urnu z okna na dvůr a mohlo by se stát, že by ptáci klovali do míst, která dřív znamenala úsměv, oči či nedejbože orgány. Představa vrabců, jak se perou o její imaginární játra a střeva jí naháněla husí kůži. Chtěla si o tom promluvit s dcerou, se svým jediným dítětem, ale nepovedlo se jí to. To podivné nic, co jí kdysi vyšlo z těla, reagovalo dalším streamem na své stránce: „Má lásko, kolik je to už dní a ty stále nikde! Matka mezitím zestárla tak, že ji na ulici klovou ptáci. Pospěš si, ať mám při svatebním obřadu alespoň kousek své tváře.“
Vrátil se v osmé sérii. Nadchlo ji to i rozplakalo zároveň. Nějakým způsobem se mu podařilo přežít svou smrt a zůstal svobodný, protože vody se pohnuly a kola otočila a všichni se posunuli, zatímco dámy u televize nestačily mezi díly sušit či dokupovat kapesníčky, jenže už měl vyhlédnutou novou lékařku, jež byla na základě pohovoru přijata na jeho oddělení. Znamenalo to však, že bude opět časově vytížen a těžko nalezne její profil.
V polovině třetího dílu se zadíval velmi upřeným pohledem do kamery. Zarazila se. Jeho oči v sobě neměly ani kapku lásky, ani kapku jakéhokoliv citu. Udivilo ji to. Ještě několikrát si ten záběr přehrála (vše si nahrávala na staré videokazety, které ji jednou pod stromeček věnoval některý z jejích nevlastních otců) a nakonec usoudila, že nemůže milovat někoho, kdo se dívá tímto bezcitným pohledem.
Vypnula televizi a rozhodla si smazat svůj profil. Cítila, jak se jí tělo trhá v potlačovaných křečích, ale rozhodla se jim nepoddat. Když se rozmýšlela, zda svou identitu opravdu pohřbí v internetovém tichu, vzpomněla si, že se sedmou řadou mihla nová postava. Ještě ne zcela zralý muž, hezký, ale ne moc, na první pohled intelektuálně založen s možností se do ní bezhlavě zamilovat.
Přemýšlela, pak napsala: „Ještě mě neznáš, ale já jsem tu a budu na tebe čekat až do konce svých dní. Koupím si psa a dám mu tvoje jméno. Budeš tak mít další důvod, abys mě našel.“
Spokojená sama se sebou vypnula počítač a uložila se ke spánku. Táhlo jí na třicet a její matka ve vedlejším pokoji k křečích umírala na rakovinu a netečnost své dcery.
