Antikvariát
14. 6. 2009
Pohřbila pokoj v hudbě.
Pohřbila pokoj, sebe i knihu, ze které ještě odkapávala krev a v neviditelných pramíncích jí obmotávala zápěstí. Odjakživa nemá ráda morbidní příběhy a přesto četla dál. Takřka celé odpoledne se omamovala smrtí a teď se pokoušela melodiemi zaplašit strach z plíživých písmenek. Ta na ni mrkala svýma velikýma a prázdnýma očima tak, jak to umí jen ona.
Věřila jim.
Často se ztotožňovala s hrdinkami, ale nemohla jinak. Papír nelže. Bílý papír zabalený malými tlustými znaky přece lhát nemůže. Kniha je svátost, nadřazenost nad obyčejné a průměrné.
„Přejete si?“
„Chtěla bych zkusit něco nového.“
„Všechno nové bude jednou staré.“
Límeček šedé košile se mu zařezával do krku, viděla vystupující žíly tancující v rytmu jeho rychlého tepu. Nebyl velkého vzrůstu, ale přesto ji převyšoval.
„Nechci klasiku. Žádné vzletné myšlenky a filosofii. Nechci lásku, protože ta neexistuje. A nechci ani kvanta stran o životě těch, co se dostali na výsluní.“
Chvíli si ji prohlížel a lehce přitom naklonil hlavu.
„Opravdu jste na správném místě?“
„Myslím, že ano.“
Sledovala, jak přechází mezi regály zaprášených knih, které již nikdy nebudou otevřeny, jelikož ukrývají nudné vzdechy a zasluhují hranici. Pokusy zvěčnit téma, jemuž se posléze smějí celé generace u nedělního oběda.
Propracoval se až ke svému malému pultíku. Ležela na něm hromádka knih. Sáhla po vrchní a po otevření nalezla věnování přeškrtané dětským písmem.
„Tohle by mohlo být pro vás. Našel jsem ji v tramvaji.“
Poděkovala, zaplatila a věnovala mu poslední pohled.
„Ó, vy zmrzačené duše,“ posteskl si stařík.
Nesnáší šťastné konce. Usmířené rody, najití smyslu života, nalezené děti. Příčí se jí představa, že by ji měl nenáviděný manžel vytahovat z hořícího metra a ona se mu následně rozpustit v objetí. Takhle život nefunguje. Rozhodně ne ten její.
Netuší, co je svět i lidi v něm, duši vkládá do slov, hřejivých řádků, které na ni útočí den co den. Cítí se vyvržená a slabá jako první jarní kvítek spoutaný mrazem.
Ale nyní nalezla cestu. Odpověď na svůj život, své strádání. Mluví ke svým spoutaným zápěstím, mluví k těm částem těla a uklidňuje. Kniha ji poučila.
Stmívalo se a on potmě seděl ve svém obchůdku. Židli měl přímo uprostřed svého života, citelně se zpomalujícího a hleděl na své ruce, na staré a vrásčité ruce, které mu ve stínu připomínaly prožité zašlé roky, protože on byl jeden z dalších a všechno uteklo příliš rychle.
Promítl si její tvář a nelitoval svého rozhodnutí, toho, že jí do ruky vtiskl onu nenápadnou knihu.
Byl kouskem Boha, jeho synem a toužil se vrátit do teplé náruče.
Vůně čerstvě vymačkaného citronu.
Život unikající z plodu tak rychle, že se nestačil ani zachvět. Nůž v ruce, nůž na stole, velký a polykající nakyslou příchuť.
Kniha, podivný stav bytí, se nacházela na stole.
Byla unavená, četla celou noc. S každou stránkou rostlo její přesvědčení, jistota.
Být vidět. Stát se důležitou součástí hodin světa. Nezemřít bez jediného vzdechu okolí.
Toho dne jí poprvé vysvitlo slunce. Lehce se hřála v jeho dotecích, procházela se po jeho úsměvu. Vyhlížela nové začátky a přemýšlela o tom, co ji čeká.
Vydala hledat přátele. Lidi se srdcem.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
