Kroky pozpátku

Cesta už přestávala být únosná. Nesnesitelné vedro se nalepilo na každý pór jejího těla a neodplížilo se ani v noci, ačkoliv teplota klesala mírně pod 20°C. Nedokázala si představit, jak přežije dovolenou s rodiči v Dominikánské republice. Do té doby ze mě nic nezbude, pomyslela si v duchu.

Auto nechali daleko za sebou, její přítel se rozhodl putovat pěšky. Dost se kvůli tomu pohádali – ne, že by byla zhýčkaná, aby nedokázala přežít několikadenní pochod, ale byli v cizí zemi, v batohu jen voda a pár nejdůležitějších věcí, nenamáhal se ani přibalit stan. Co když bude pršet? Co když je někdo v noci přepadne a okrade? Jak si potom opatří nové zásoby vody? Jak se přiblíží k civilizaci, která by jim zaručila rychlou pomoc? Všechny její otázky smetl prostým: „Chtělas přece vzrušení a dobrodružství. Tak to máš. To je to nejlepší, co teď můžu pro náš vztah udělat.“

Pokud kdy měla chuť ho zabít, nejsilnější touha po jeho krvi ji přepadla právě teď. Nenamáhala se s odpovědí, místo toho myšlenky přenesla 10 dní dopředu. Domove, sladký domove!

Po první noci proklela veškerý hmyz. Štípance jí ošklivě zčervenaly, natekly a svěděly tak, že vnitřní souboj neškrábat je byl silnější než obvyklá chuť na tabulku čokolády. Avšak po druhé noci strávené pod širým nebem byly štípance to nejmenší – nepříjemně si naležela krk, takže s ním nemohla další tři dny téměř hýbat a rychlejší pohyb jí působil bolest. Samozřejmě se to neobešlo bez přednášky o její neschopnosti.

„Jdeš? Pohni, dneska musíme do večera dorazit co nejblíže k vesnici, má tam na nás čekat ten průvodce. Jestli chcem na tu horu vylíst, měli bysme tam být včas.“
„Vždyť jdu pořád stejně rychle.“
„Zpožďuješ se. Nemůžem si dovolit obědovou pauzu.“
„Cože? Na to jsi přišel jako jak?“
„Tak snad ještě vidím, kolik je hodin, ne?“

Zvedla ruce na znamení kapitulace a když se k ní otočil zády, předstírala, že do něj ze své imaginární zbraně vystřílela celý zásobník.
Zbytek dne se změnil z dovolené v dostih, na jehož konci sotva pletla nohama, ale byla pochválena za výdrž a odměněna sexem, aniž by si poté byla schopna uvědomit, zda se to opravdu stalo nebo to byl jen předspánkový blábol její mysli.

Ráno slibovalo parný den. Vstali za svítání, aby se stihli včas přesunout na předem domluvené místo s průvodcem. Na výšlap se docela těšila, snad nejvíc z celé jejich plánované trasy. Tam nahoře jí rozhodně nebude slunce pálit zátylek a možná i vzduch bude dýchatelnější. Měla pocit, že přežívá jen proto, že to dluží několika lidem doma.

Ve vesnici už panoval čilý ruch. Ženy krmily drůbež a jak si všimla, některé z nich měly na krku zavěšenou ošatku, z níž házely zrní, a druhou rukou přidržovaly a kojily své malé děti. Po dvorcích se honili kluci, zatímco mladé dívky zametaly nebo se staraly o mladší sourozence. Muže nebylo téměř vidět, jen občas si nějaký zapálil na prahu svého domu. Všimla si, jak se vedle ní vypnul – patrně si všímal stejných věcí jako ona.

Došli až k vývěsce, na které byl nakreslený pohár, místo setkání s průvodcem. Chvíli se rozhlíželi kolem, pak je napadlo podívat se dovnitř rozpadající se hospody. Sotva vešli, přiběhl k nim malý, seschlý mužíček, sotva metr padesát vysoký. Rozcuchané tmavé vlasy mu spadaly až do očí a propůjčovaly mu téměř ďábelskou podobu. Byl mírně shrbený a ještě navíc na jednu nohu kulhal.
„Seš si jistej, že tohle je on?“ zamumlala mu co nejblíže u ucha, aby ji v té šrumem naplněné putyce vůbec slyšel.
Váhavě pokrčil rameny a ona si se samolibou škodolibostí všimla, že už ve tváři nemá onen suverénní výraz, který se tam usídlil, sotva opustili své tábořiště.
„Dobrý den, dobrý den!“ zvolal průvodce zvesela a oběma srdečně tisknul ruce. „Jaká cesta?“
„On umí česky?“ divila se.
„Jen základy, aspoň co psali v tý nabídce.“
„V jaký nabídce?“
„Internet.“
„Stránky cestovky myslíš?“
„Ne...“
„Chceš mi snad říct, že jsi ho jen tak objevil na nějaký pofidérní internetový strá-“
„Nehádat!“ vložil se jim do toho průvodce. „Já vaše průvod. Jak vy jmenovat?“
„Bára,“ zamumlala nevrle, stále ještě uražená nezodpovědností svého přítele.
„Ondra.“
„Výborně, vy najíst, pak další cesta.“
Popadl každého z nich za ruku a táhl je k volnému stolu. Pak odběhl objednat a mezitím jim přinesli sklenici obyčejné vody. Jak ta ale chutnala! Měla pocit, že něco tak úžasného v životě nepila. Vůbec se to nedalo srovnat s tou teplou břečkou, kterou táhli na zádech. Povalovala vodu na jazyku, vnímala, jak se po každém polknutí její tělo ochlazuje na normální lidskou teplotu. Konečně si připadám jako člověk na dovolené, prosmekla se jí hlavou myšlenka, ale než nad ní stihla více přemýšlet, byla zase pryč.
Jídlo ji ovšem moc nepotěšilo. Byla to divná kaše odporné vůně. Nikdy necítila nic, k čemu by se to dalo alespoň vzdáleně připodobnit. Ondra mezitím ochutnal první sousto. Chvíli počkala, zda to s ním nesekne (pro případ, že by se je pokoušeli otrávit), ale nic se nestalo, takže zadržela dech a dala si plnou lžíci do pusy. Nechutnalo to špatně, nakonec se jí povedlo většinu sníst.
„Můžeme vyrazit,“ prohlásil Ondra po druhé sklenici vody. Průvodce jim ještě naplnil čutory, půjčil stan a zanedlouho už nechávali vesnici za sebou. Slunce na své trase opět poskočilo o něco výš, nesnesitelně pálilo a to měli to nejhorší teprve před sebou.
„Jak vám líbit tu?“ štěbetal průvodce (uvědomila si, že se jim ani nenamáhal představit), zatímco jim funěl za zády.
„Je to perfektní. Super. Člověk je odkázanej jen sám na sebe, všechno si musí zařídit sám. Tohle u nás v nějakým městě nezažijete, na každým rohu je minimálně trafika, kde seženete chlazenou kolu a bagetu. Tady ne. Člověk se musí držet plánu, aby měl jistotu, že večer dorazí k nějaké vesnici, kde si jídlo a vodu sežene. Není to o tom, že člověk jí, kdykoliv si vzpomene a vytáhne peněženku. Chápete?“
Průvodce jásavě kýval hlavou, ačkoliv by se Bára byla vsadila, že pochopil sotva polovinu z toho, o čem Ondra mluvil. Nechápala, kde se v něm bere tolik optimismu. Jí samotné kručelo v žaludku hladem pokaždé, kdy dojedli „oběd“ (většinou nějaké sušené ovoce, ostatní by se jim ve vedru zkazilo). Nechtěla nic jiného než zavolat svým kamarádkám a jít se pořádně najíst do nějaké exotické restaurace. Navíc jí nikdy nedovolil vzít si ve vesnici nějaké jídlo navíc. „Budeš mít těžší batoh a pak už se tuplem do další vesnice do večera nedostanem!“ domlouval jí. Že by jí pomohl, když je takový sportovec, to ho ani nenapadlo.

Zpočátku Ondra s průvodcem konverzoval o všem možném, čím víc ale začínali postupovat do kopce, tím víc hovor utichal. Bára se občas úzkostlivě ohlížela za sebe, zda je průvodce ještě za nimi a pokaždé se přesvědčila, že i přes jeho malý handicap stále udržuje dané tempo.
„Kde mi tábor?“ přerušil ticho průvodce a rozhodil rukama po okolí.
„Netuším. Kde by to bylo podle vašeho nejlepší?“ zeptal se Ondra.
„Jedno, dobré všechno.“
„Co tady?“ A Bára ukázala na malý prostor z jedné strany lehce krytý skalisky. „Aspoň to tu vypadá trošku bezpečně...“
Za dvojího pokývání hlavy sundala batoh a začala hledat vodu, aby zklidnila hořící hrdlo. Průvodce si sednul na nedaleký kámen a s mírnou nostalgií ve tváři pohlížel na krajinu kolem. Byli už značně vysoko a pohled na přírodu lesknoucí se v zapadajícím slunci navozoval téměř romantickou atmosféru. Jako kdyby to Ondra vycítil, přerušil stavění stanu, přisedl si k Báře, objal ji kolem ramen a do vlasů jí vtiskl polibek.
„Kde vy vlastně budete spát?“ napadlo ji najednou, když průvodce ze svého skromného batůžku vytáhl jen vodu a kousek suché kůrky.
„Já nic nepotřebovat, já stačit zem.“
„Opravdu? Jenže co když začne pršet?“
„Já být u vás, já nerušit, vy klidně...“
Bára na něj vytřeštila nevěřícně oči.
„Tos věděl?“ zasyčela na Ondru a dloubla ho loktem do žeber.
„No to ne teda, já...“
Sundala jeho ruku z ramen.
„Pršet, pršet, já cítit v kostech!“ zvolal vítězoslavně průvodce a zamnul si ruce.

Vítr foukal tak, až měla pocit, že se stan musí každou chvíli nějak protrhnout, urvat a odletět i s nimi. Dunění hromu bylo nepředstavitelné, ani jako dítě se bouřky tolik nebála. Vůbec nepomáhalo, že z jedné strany ji objímá Ondra a z druhé jí na krk funí průvodce (dech měl po rybičkách, což nechápala, když nikde o konzervu sleďů ani nezakopli), který usnul hned po lehnutí a nevyburcoval ho ani řev počasí.
„Já se bojim.“
„Čeho prosim tě?“
„Že to nepřežijem...“
„Nehysterči. Seš jak malá.“
„Ale Ondro...“
„Jdi spát už. Vážně jak malá.“
Chtěla se uraženě otočit zády k němu, ale průvodce už zabíral půlku stanu a ona neměla místo.

„Vstávat! Honem, vy vstávat, snídaně a nahoru!“
„Uhm,“ zavrčela Bára, zatímco Ondra aktivně vyskočil, obul se a vyšel před stan předvádět své vypracované tělo.
„Slyšelas? Máš vstávat!“ supěl mezi koordinovanými pohyby.
Měla pocit, že přesně on je tím typem králíčka, který každé ráno křičel: „Vstávat a cvičit!“

Po mizerné snídani (rozhodli se raději šetřit jídlem pro případ náhody) se vydali na další pochod. Jestli vše půjde hladce, měli by podle průvodce stihnout vystoupat až nahoru, pořídit několik fotek a večer dojít na jejich původní tábořiště. Bára to s radostí přivítala.
Pokud včera mluvili málo, dnes jejich hovor vyloženě váznul.
„Teď nebezpečný úsek. Vy dát dobrý pozor, aby vyhnuli zranění.“
Snažila se přidržovat, kde jen mohla. Kameny však nebyly pevně přichycené a občas se jí stalo, že jí jeden zůstal v ruce a ona málem ztratila rovnováhu. Adrenalin jí koloval v žilách, ztěžka funěla a čím výše byli, tím víc funěla.
První šel Ondra, průvodce hned za ním. Ani jednoho z nich nenapadlo, že bych taky mohla spadnout, supěla vztekem. Pod nimi se rozprostírala propast, dost hluboká na to, aby ten, kdo do ní spadne, na jejím dně nebyl z vrchu vidět. Přísahala, že až slezou zase dolů a ona se v pořádku dostane domů, sbalí si veškeré věci a už v životě nebude chodit se sportovcem – vyznavačem adrenalinu.
Zrovna přemýšlela, jak to vysvětlí své matce, která nesnášela změny, když v tom se Ondrovi smekla noha a než stihla jakkoliv zareagovat, s hlasitým žuchnutím dopadl na dno propasti.
Báře došlo až po několika vteřinách, že ječí. Průvodce naopak jen nervózně těkal pohledem mezí ní a propastí.
„Co... co... co...“ koktala a začala natahovat.
„A kurva,“ poznamenal průvodce, tentokrát však bez známky přízvuku.
„Co budem dělat?“ podařilo se Báře ze sebe konečně vykoktat.“Vždyť on... on je...“ a rozbrečela se naplno.
„Jo, mrtvej,“ doplnil průvodce, jako kdyby se nic nedělo. „Buď v klidu, kotě. Nešťastná náhoda.“
Teprve teď si uvědomila, jakým tónem s ní mluví. Cynicky a vůbec ne jako cizinec se základy jejího rodného jazyka. Zděšeně se po něm podívala.
„No jo, vždyť říkám, v klidu. Zkrátka jsi tam neskončila nakonec ty, ale on.“
„Jak...?“
„Hele nerozčiluj se. Zkrátka mě najal, abych vás protáh těma nejtěžšíma terénama, protože už nevěděl, jak se tě má zbavit a říct ti to jen tak mezí kávou a rohlíkem se mu nechtělo. Tak si mě najal, já naplánoval trasu a oba jsme čekali, že budeš fakt takový tele, jak vyprávěl, a spadneš dolů. Nešťastná náhoda, já bych byl svědek, všechno před úřadama neprůstřelný. Navíc v tomhle úseku je to skoro na denním pořádku, turisti chtěj zážitky, i když pak padaj dolů.“
„On mě chtěl... zabít?“
„Kdepak zlato. Jen ti vybral cestu s velkou pravděpodobností toho, že se to stane. No to je fuk. Každopádně mi dlužíš padesát tisíc.“
Vykulila na něj oči.
„Moc se neškleb. Jste spolu? Nejste. Navíc nebudeš zdeptaná z porozchodový fáze. Prostě mi to zaplať a bude to ok.“
„Ale já...“
„Hele v klidu. Když to nezaplatíš, udám tě. Mám tu dobrý známosti, neboj. Pokud máš problém s placením, můžem se dohodnout na splátkovým kalendáři. Kolik měsíčně bys mi mohla posílat?“
Báru popadl vztek. Na Ondru, na průvodce, na celý svět. Zatmělo se jí před očima. Padesát tisíc bylo moc. Jak by to vysvětlila mámě? Studovala, na práci neměla čas. Nemůže si jen tak nakráčet do obýváku a říct si o padesát tisíc.
„Nebo se můžem domluvit i jinak.“
Bára už nevěděla, jakým směrem má směřovat své myšlenky, v hlavě se jí všechno vířilo, měla strach, vztek a kupodivu cítila i bolest nad ztrátou někoho, s kým měla vylést na prokletou horu.
„No tak,“ a zajel jí rukou pod tričko, „teď přece nikoho nemáš, ne?“