Černá
,,Namaluj mi obraz.“
,,Cože?“ vytrhne mě z přemýšlení.
,,Namaluj mi obraz. O nás,“ zopakuje pomalu.
Chvíli si tiše hledíme do očí. Ty její jsou průhledné a plné očekávání. Takové doslova mimozemské, hraničící s nekonečnem vesmíru. Dokázal bych pro ně udělat cokoliv. Cokoliv... Mlčky přecházím přes pokoj a z rohu vytahuji stojan. Automaticky jej rozestavím doprostřed místnosti tak, aby jej mohly hladit poslední dohasínající paprsky slunce. Poté vezmu starou užmoulanou paletu a s pravidelnými mezerami na ni z tub vymačkávám dvanáct základních barev. Říkám si, jaké by to bylo, kdyby po stěnách tančily jejich odlesky. Dvanáct blonďatých víl v krátkých nadýchaných sukýnkách a uprostřed nich by ležela ONA...
Vyberu největší výkres, přestože tuším, že ani ten stačit nebude. Popadnu štětec a zabořím ho do barev. Na výkresu se objeví první pestrá čára.
,,Na co myslíš?“ ptá se.
,,Na naše první setkání. Tehdy jsem ti taky maloval obraz. Měl jsem malovat krajinu a místo toho má ruka vytvořila tvoji kopii...“
,,Namaluj žár našich pohledů,“ požádá mě náhle.
Do žlutozelených odstínů opatrně vkreslím rudou zář. Vypadá jako plamen, který se chystá pohltit nevinnost. Na stěnách pokoje už tři víly tančí své poslední drama.
,,Vzpomínám si na náš první polibek. Stála jsi na schodech svého domu. Nechal jsem se unést tvými rty, tvou vůní, tvou duší...“
Její duši maluji modrou. Tu, kterou můžete vidět, když skrz oblaka hledíte do budoucna a víte, co tam chcete najít. Nebo aspoň tušíte, kdo tam na vás čeká. Hodně lidí tu barvu bohužel ještě nevidělo...
,,Chceš nakreslit i svou spravedlnost?“
Pokývne hlavou.
Jako čepičky právě smáčených hřibů, taková je její spravedlnost. Nasaje splavené hříchy a vynese uspokojující rozsudek. Můj štětec dál v kruzích klouže po papíře.
Fialový závoj pro její bezednou upřímnost, která je čistá jako voda v utajované čiré studánce, nachová pro její osud, který mi tiše v noci našeptávala, tyrkysová pro chuť jejích nekonečných polibků, okrová pro její zdánlivou mlčenlivost a černá... černá pro její smrt.
,,Co se děje?“ ptá se ustrašeně. Všimnu si, že jí přes obličej klouže pramínek jejích lesklých vlasů.
Ale poté zůstanu stát a nevěřícně hledím na svůj obraz. Všechny ty krásné barvy, múzy mého života, překryla jediná- černá. Vidím, jak víly na stěnách jako ve snu padají k zemi, kde se ještě chvíli svíjí v křečích než je pohltí bílá barva našich stěn. Běžím k poslední žijící, k té nádherně modré, chci ji uchopit do rukou a zachránit alespoň ji. Chvíli se zdá, že se mi to možná povede, avšak i ona nakonec umírá. A místo barev po stěnách létají vzpomínky na NI. Rychlostí roztočeného kolotoče se mi vše opět promítá jako v kině. Nechápu to. Podívám se směrem, odkud na mě před chvílí mluvila. Pořád sedí na sedačce, ve tváři chápavý výraz.
,,Drahý, chceš poznat chuť Věčnosti...?“
Č E R N Á ...
