Mrtvé ráno starých snů
Černost noci ustupovala šedavým zábleskům nového dne. Těžké závěsy pohlcovaly veškeré dění zvenčí. Ticho.
Nahmátl studený kov kliky a po zádech mu přejel mráz. Zastavil se, aby si ten pocit vychutnal. Nebyl to strach- nejasně si uvědomoval, že podobné stavy prožíval už v dětství. Chvíle, kdy mu stoupal adrenalin v krvi a on částečně naplňoval své sny...
Zlehounka otevřel dveře a vešel do pokoje. Nábytek tančil v šedavých obrysech a vzduch voněl vanilkou. Tápal zpaměti. Došel k rohu, kde stál zaprášený klavír. Prstem po něm přejel a zanechal tak za sebou stopu. Pousmál se. Otočil se a uviděl židli, kterou hledal. Přenesl ji k posteli a posadil se.
Ležela tam, vlasy rozhozené na polštáři. Naprázdno polkl. Byla to žena jeho života, miloval ji a nikdy ji nedokázal opustit. Usídlila se mu v hlavě, vpila se do veškerých jeho myšlenek a vytvořila jeho vlastní svět. Nedokázal by spočítat, kolikrát ji ve svých představách hladil, líbal, svlékal... Zamrkal. Cítil, jak intenzita jeho touhy po ní zaplňuje skoro celý pokoj. Stačilo by jen vstát a jít blíž...
Pomalu se odhodlával. Sedával u této postele každé ráno, ale nikdy v sobě nenašel sílu nechat to všechno vyplavat na povrch. Třeba dnes...
Zvedl se, ale nevšiml si, že přitom zavadil o těžítko, které leželo na stole vedle něj. Viděl, jak se ta tichá krása tříští s bodavým hlukem o zem.
Žena se s trhnutím probudila.
,,Co to k čertu děláš?“
,,Promiň. Nechtěl jsem tě vzbudit. Jen mě napadlo, co si dáme k snídani, mami?“
