Kroky pozpátku

Paní N. odjakživa milovala záclony.
Umělé, s květy i bez. Měla jich plnou skříň a všem tvrdila, že si je kupuje, aby je mohla po pověšení skládat do libovolných záhybů, které zůstanou tam, kde je chce mít. Tato věta ji začala všude doprovázet, jen se s ubíhajícím časem rozšířila o dodatek, který poukazoval na to, že její manžel tak tvárný není.

Pak N. byl odjakživa snílek s vlastní hlavou a světy, které neváhal vkládat pod tupou gilotinu reality, protože věděl, že mu páteř nezpřeráží.
Svoje představy bez ustání vnášel na papíry, které schovával do šuplíku své knihovny. Vlastnoručně si ji pro tyto účely vyrobil, ale byl nucen změnit její barvu na tmavší odstín třešňového dřeva, neboť jeho žena tvrdila, že jiná barva se k jejím bílým pokladům nehodí. Výhodou však bylo, že paní N. v tomto šuplíku odmítala uklízet. Bylo to jediné místo, které nikdy nespatřilo její ruku.

Zpočátku paní N. tvrdila, že je šťastná. Měla muže, který ji měl rád a děti, jež se jí přes veškerou snahu nepovedlo vychovat podle jejích představ.
Děti vyrostly, odešly a paní N. zůstal zvyk stlát každé ráno postele, ve kterých nikdo nespal.
I vůně se už dávno rozpustily po pokoji.
Pan N. náhlého ticha využil pro další psaní.

Jejich rána znamenala horkou kávu a chleba s marmeládou. V neděli většinou bývala meruňková, ve všední dny pouze rybízová. Pan N. po tolika letech marmeládu začal nenávidět, přesto si netroufal pouštět se do nějakého protestu, který by znamenal slova navíc.
Slova totiž mezi nimi mlčela.

Paní N. začala svou budoucnost upínat na příchod vnuků či vnuček. Bohužel její dcera se odstěhovala do Austrálie a její syn nebyl schopný si najít stálou přítelkyni. Paní N. to přišlo zvláštní, protože přátel, mužů, jí představil několik. S panem N. se o tom ale nechtěla bavit, protože by tomu nerozuměl. Pan N. jí zase nic neřekl o tom, že ze synovy strany vnoučata čekat nemá.
Do obchodu paní N. chodila v době, kdy se v jiných rodinách obědvalo. Nemusela díky tomu poslouchat štěbetání sousedek o tom, které vnouče toho či onoho umí víc.

Jednoho dne pan N. nepřišel na snídani, což se nestalo několik let. Nebyl u oběda. Odpoledne paní N. vstala ze svého houpacího křesla a vydala se do jeho dřívější pracovny, kterou už dlouhodobě využíval jako ložnici.
Pan N. tam nebyl. Nebyl v žádné části domu a to ho paní N. prohledala hned dvakrát. Zmizel. Jediné co po něm zbylo, byl jakýsi prospekt. Let v balonu kolem světa, četla paní N. Vrtěla přitom hlavou, protože si svého manžela nedokázala představit v něčem, co letí někam nahoru a pryč.
Kdyby raději udělal něco užitečného, třeba...
Náhle vstala, přešla do kuchyně a chvíli šátrala rukou mezi talířky. Vytáhla obálku, na které bylo velkými písmeny napsáno POHŘEB. Vzala půlku obnosu, deštník pro případ, že by začalo pršet a zamířila si koupit nové záclony.