Okurková sezona
,,Hnijou.“
,,Blbost. Koukni na ty listy. To je určitě plíseň.“
,,Hnijou. Málo živin.“
,,Dyť jsem ho kontrolovala, když to hnojil.“
,,Tak to dělal blbě. Se na to podívej.“
Obě se znovu bedlivě zahleděly na tři krátké řádky okurek. Jejich listy byly seschlé, některé se už na zemi rozpadaly v prach. Okurky, na něž se tolik těšily, ani pořádně nevyrostly. Jen občas náznak plodu zakrněného v plenkách.
,,Ale...“
,,Radši mi řekni, co budem zavařovat.“
,,Cuketu?“
Musela uhnout pohledem, když její oči narazily na zničující výraz její dlouholeté přítelkyně. Zadívala se k zemi a musela překvapeně zamrkat. Na nohách měla nazuté bačkory od předešlých Vánoc.
Jde to s tebou vážně z kopce, pomyslela si.
,,Podívej se vedle. V životě okurky nepěstovala. A přitom JÍ rostou jako divý. To není fér.“
Tentokrát jen mlčky pokývala hlavou. Rozhořčení se pomalu začalo přenášet i na ni. Jak může někomu, kdo nejvíc času svého života strávil před zrcadlem, vyrůst takový skvost?
,,Stejně si myslím, že to není hnojením. Netáhla jsem ho k tobě proto, aby to odbyl.“
,,To je už jedno. Pojď, dáme si kafe.“
Dům je přivítal chladivým vzduchem. Jako vždy bylo vše pečlivě uklizené, hrníčky v policích otočené motivy dopředu, až ji to nutilo přemýšlet, zda v tom sterilním domě vůbec někdo bydlí. Nicméně její přítelkyně chodila kolem, takže uznala, že se jí to snad nezdá.
Voda už skoro byla u vrcholu varu, když přítelkyně prohlásila:
,,Vyškubem jí je. V noci.“
,,Zbláznila ses? Co když nás uvidí?“
,,Vypadáš jako mumie ve dne, v noci to bude ještě o něco horší...“
,,No dovol?!“
,,... takže problémy nehrozí.“
,,Mně se to stejně nezdá.“
,,To z tebe vážně zbyla jen tahle sešlá skořápka?“
Zvedla svoje vrásčité ruce a pomalu s nimi mávala proti světlu. Byla stará a ještě pořád si to nechtěla připustit. Přišlo jí to jako včera, kdy se ještě téměř bezstarostně prodírala životem, mladá a plná energie.
,,Promiň, já to tak nemyslela.“
,,To je dobrý. Nejsi na tom o moc líp.“
Kuchyní se rozlehl skřípavý smích, který se mísil s cinkotem lžiček o šálky.
,,Ale stejně by to chtělo něco podniknout.“
,,Tím, že jí zničíme okurky, si nepomůžem.“
,,Musíme pořád mluvit o tom samým?“
,,Já nevím, tys začala.“
,,Myslela jsem podniknout, něco dělat.“
,,Televize?“
,,NE!“
,,Tak já nevím, co chceš v osmdesáti dělat.“
,,Umřít třeba.“
,,Cože?“
Ani neodpověděla a odněkud z kapsy vytáhla krabičku cigaret.
,,Naše společná,“ mrkla tajemně.
Váhavě si jednu vzala. Už to bylo dávno, kdy ji svírala naposled. Neznámo proč se jí zlehka rozklepaly prsty. Uvědomovala si, že ji tahle malá věc v jejím věku může udělat čáru přes rozpočet. Její přítelkyně si mezitím už stihla zapálit a teď s úsměvem vypouštěla kouř z plic.
,,Dělej, na co čekáš? Vlak už stejně ujel...“
,,Nepůjdem radši na ty okurky?“
,,Dej pokoj.“
Opatrně stiskla cigaretu svými rty a zapálila si. Okamžitě se jí zatočila hlava a myšlenky se jí začaly tříštit před očima do zakroucených obrazců, které nemohla rozeznat, nemohla se jich dotknout... Kolíbala se do rytmu ticha a přála si, aby už byl konec.
,,Já už nemůžu...“
Pohlédla na svou přítelkyni, která ležela na stole. Šťouchla do ní prstem, ale nic se nezměnilo. Zkusila to znovu, ale začínala tušit, že je to marné. V té podivné chvíli ji začaly rozčilovat i kapky, které monotónně odkapávaly z kohoutku.
,,Víš ty co? Vyškubat jí okurky vůbec nebyl špatnej nápad.“
Šouravý krokem přešla k domovním dveřím, odemkla a vydala se vstříc do tmy.
