Poslední večer
Seděli naproti sobě v naprostém tichu. Před ním ležela sportovní příloha sobotních novin, ona štíhlými prsty objímala hrnek s kouřící kávou.
,,Dáš si taky kafe?“ zeptala se. Neodpověděl. Povzdechla si.
Byl poslední večer roku. Za okny panelákových domů pozorovala nadšené čekatele toho nově příchozího. Uvědomovala si, že ona sama se nemá na co těšit. Všechno krásné leželo pohřbené v daleké minulosti a ona kráčela do neznáma s prázdnýma rukama. Ještě si matně vzpomínala na dobu, kdy byla šťastná. Na to pomíjivé jiskření vlastního já. Chtěla se vrátit do časů, kdy si svět představovala jako králíka chroupajícího mrkev nebo hromadu písku, kterou je třeba rozprášit po celé galaxii.Jenže tohle už je pryč...
,,Za chvíli bude půlnoc,“ pokoušela se znovu zapříst rozhovor.
Ticho.
,,Měla bych nachystat skleničky.“
Nezlobila se na něj, když s ní nemluvil. Brala to jako trest za to, že tehdy neudělala víc. Všechno by pak bylo jinak. Svět by nebyl šedivý a ona by po nocích nekřičela do polštáře.
Postavila před něj do poloviny plnou sklenici. Ani se jí nedotkl.
,,Tuhle značku jsi měl vždycky rád,“ špitla.
Odsunula noviny a narovnala fotografii připevněnou na židli.
,,Tak já půjdu sehnat něco jiného...“
