Rozsévač
22. 9. 2009
Někdy mlčíme málo, jindy až příliš. Ideální rovnováha neexistuje.
Cukr přestal vzdorovat horké vodě a začal měnit konzistenci. Lžička váhavě míchala čaj a občas tichounce cinkla o dno porcelánového hrníčku. S kytičkami.
„Zavíráme.“ Hlas zvenčí. Zóna narušena.
„Za padesát jako vždycky,“ hlaholila číšnice dál.
Kovová mince necinkla. Špinavý ubrus spolkl projev peněz.
Mrholilo, oblíbená lavička byla volná. Rozložila své tělo, hubené a kostnaté tělo, na místě mileneckých schůzek a tichého šepotání. Její duše ševelila klidem.
Z kabelky vytáhla kousek střepu a udělala na lavičce další zářez prázdného dne.
„Takže jste tu zas.“
Potrhaný, špinavý, zmoklý. Pouliční lampa blikala v nerovnoměrném tempu. Pozorovali uštvanou matku, jak se snaží s kočárkem kličkovat mezi mapami vody.
„Nic se nemění, že?“
Nebylo co měnit. Při cestě do bytu sledoval linie jejích pohybů.
Ten samý byt byl ještě nedávno plný světla a jiných lidí.
Jedna tvář zůstala stejná.
Světlo zaniklo ve dvou rozdílných světech, které žily odděleně v jednom časovém prostoru. I zeď je oproti této vzdálenosti pouhým tenkým papírem.
Známí cizí žijící pospolu.
Špinavá voda se valila odpadní rourou. Smýval ze sebe týdenní prach laviček a mrznoucích domů.
Žiletka čekala jako vždy na levé straně umyvadla. Tentokrát se při holení nepořezal.
Čekala na něj v obývacím pokoji.
„Stále mi nechcete říct své jméno?“
Vyčítavý pohled.
Nervózně přešlápl.
Dravá rybička v akváriu sežrala tu bezmocnou.
Dva bezmocní lidé jsou už poněkolikáté v jednom bytě.
Byt je pouhá iluze bezpečí.
Je to skoro jako včera, co byla převrhnuta první sklenička relativního příměří.
Proti sobě stojí jedinci poskvrnění tou nejhorší možnou lží.
Touha po dokonalosti vytlačila lásku.
Ideál se vzápětí odplavil pod tíhou samoty, aby byl nahrazen blouděním.
Občas si jeden pustí televizi druhý si povšimne, že byt není prázdný. Ty noci k sobě ulehají čelem.
Rána jsou neúprosná a chladná. Okapy plné listí. Vrcholem soužití je pozorování staré sousedky plazící se do obchodu.
Jeho doteky jsou teplé.
Její dlaně studí jak krystalky ledu.
Po všech stránkách navazují vlažný vztah.
Konverzace vázne. Jednou se svět opravdu utopí v tichu.
Po odložení spodního prádla ústní projev rezignuje.
Stěny se protahují v pohybech milenců. Vzdálené od sebe touží se semknout stejně jako těla milenců na posteli.
Nikdo nechce být sám.
Samota je hořkost.
Hořkost je údělem většiny.
Některé matky vychovají své syny špatně. Jiné to neudělají vůbec. Jen rodí děti, ze kterých vyrostou kopie otců, avšak o něco hůř vyvedených a hloupějších. Nechtěné návraty k lidským kořenům. Lidé jsou citově mrtví už jako malá embrya.
Byl jedním z těch synů.
Odjakživa toužil mít velké auto.
Poté, co si tento sen splnil, ztratil veškeré životní ambice a cíle.
Láska jeho cílem nikdy nebyla.
Až se tak stane, bude pozdě.
„Ty vůbec nechápeš, co chci!“
Vanilkové vůně se proplétaly pod prsty prahu sousedního bytu.
Stěny se krčí. Soucítí.
„Jak bys taky mohla!“
Usínají poslední jiskry dne.
Vlasy se propadaly skrz prsty.
„Karla, jmenuji se Karla.“
„Honza.“
Nejisté seznamovací procesy.
„Sejdeme se zase příští týden?“
„Ano...“
Jenže dcery na tom také nejsou nejlépe. Příliš touží po lásce, pochopení, objetí. Po naplnění slova milovat. Nikdo neví, co to slovo přesně znamená. Každý by ho chtěl prožít. Ženy obzvlášť. Ženu neuspokojí velké auto a široké svaly v něm. Pokud ano, je na cestě zkázy. Co naplat, čas od času rozhoduje majetek.
Karla potkala muže s velkým autem plným lásky.
Jenže při divoké jízdě láska vyprchala otevřenými okýnky do světa.
Lidé ji chytali do sítí s velkými oky.
V jejich bytě vládne čím dál větší tma.
Velké auto vymetá veškeré bary.
Do jednoho z nich vjede hlavním vchodem.
Po velice dlouhé době Karla pláče.
Lavička je o týden starší a jeden zářez zatíženější.
Karla na ní sedí sama.
Lidé kolem se natahují, aby jim něco neuteklo. Pes, dospívající dítě, peníze.
Karla se natahovat nemůže, Honza nepřichází.
Zatímco Karla čeká, Honza pokročil o město dál utěšovat další ztracenou ženskou duši. I tato duše podobně jako Karlina otěhotní. Nezbude však nic jiného než křestní jméno otce.
Ani jedna z nich netuší, že Honza není Honzou.
Je pouhým odrazem jich samotných.
Strážný anděl, který samotě nosí děti.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
