Kroky pozpátku

Roztřásl se zimou a přitáhl si kolena ještě blíž k tělu. Seděl na nepohodlné lavičce, pod střechou, jejíž okap byl místy zrezivělý a kapalo z něj, a přemýšlel, zda mu to všechno za tohle stálo.

Nádraží pohlcovala tma, poslední vlak odjel před třemi hodinami. Neměl jinou možnost než tu počkat do rána, sám, promočený do poslední nitky.

Byl unavený, chtělo se mu spát, ale monotónní dusot kapek deště po střeše ho vyrušoval. Už jako dítě při dešti nedokázal usnout, místo toho sedával na parapetu okna ve společnosti své kočky a pozoroval místo, které matně osvětlovala pouliční lampa. Představoval si, že třeba jednou, až bude velký, dokáže po těch provázcích vody vylést někam vzhůru, a pak se bude dívat dolů, dokud se mu z těch barev nezatočí hlava a on nespadne zpátky. Dnes už samozřejmě věděl, že nahoru se nikdy nepodívá. Občas za dlouhých, osamocených večerů o tom přemýšlel- naštěstí však bolest z nenaplněného snu dokázal potlačit.

Na obličej mu dopadla další sprška vody. Líně si ji otřel a zamrkal. Najednou měl pocit, že naproti mezi stromy zahlédl pohyb. Tlumeně si odkašlal a poté křikl: ,,Je tam někdo?“

Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo křupnutí větvičky a do jeho zorného pole vstoupila neznámá dívka. Se zájmem si ho prohlížela a nakonec se posadila vedle něj.

,,Ahoj,“ usmála se.
Mokré vlasy se jí lepily k obličeji, tvořily na její tváři spletené pavučiny, mezi kterými stále skapávaly další a další kapky.
,,Ujel ti vlak?“
Přikývl.
Chápavě se pousmála a odmlčela se. Náhle se však nadechla a pokračovala: ,,Mně vlak už nikdy nepojede.“
Tázavě se na ni podíval.
Rozverně pokrčila rameny. ,,Tohle je moje cílová stanice.“
Znovu pohnul hlavou v souhlasném gestu, přestože nechápal vůbec nic.
,,Co jsi zač?“ zeptal se.
Nevnímala ho, sledovala, jak se na kaluži před nimi tvoří malá vodní kola a šíří se pomalými tempy ke kraji.
,,Není to krása?“ pronesla.
Pohled, který mu u těch slov věnovala, byl plný něčeho, co nedovedl popsat. Radost se tu mísila s neurčitým šílenstvím. Náhle ho popadla za ruku.
,,Miluj mě.“
,,Cože?“
,,Miluj mě!“
,,Ale...“ nedořekl.

Vstala a popošla směrem ke kolejím. Zvedla hlavu k oblakům a nechala na sebe padat svět. Pomalu se otočila kolem dokola, pak zvonu, rychleji a rychleji. Nemohl z ní spustit oči. Cítil, jak ho k ní táhne neurčité pouto, ale věděl, že je to bláznovství, vždyť ji vůbec nezná... Nocí se rozlehl její smích, zvonivý, trhal všechny jeho pochyby, přišel k ní, vpletl svoje prsty mezi její, měla je hubené a neuvěřitelně studené, v té tmě hledal její oči, aby v nich našel odpovědi na otázky, které ještě nepoložil...

Vedla ho za ruku po těch kolejích, šla první, lehkým tanečním krokem zaměstnávala jeho oči, náhle mu bylo jedno, že bude ještě promočenější, už nedokázal myslet...

Náhle se mu její ruka vysmekla, ona ještě stihla udělat čtyři kroky dopředu, možná jich bylo pět a pak... pak se mu rozplynula před očima.

A on pochopil, že tudy už mu nikdy žádný vlak nepojede.