Kroky pozpátku

Lehl si do trávy, oči zvedl k nebesům a zaposlouchal se. Kolem něj mezi vlnkami teplého vzduchu kroužily berušky, kobylky přes něj skákaly střemhlavá salta a ptáci ho při své cestě za dobrodružstvím vnímali jen jako člověka v trávě. A tím i byl. Člověk v trávě.

Stále zíral na nebesa, na ty honící se mraky, které čím dál častěji překrývaly slunce a slibovaly, že co nevidět si promnou oči a nechají na zem dopadnout pár kapek vláhy. Měl s nimi své plány. Představoval si, že všechna oblaka světa nachytá do sklenice, které jeho babička říkala zavařovačka a strkala do ní všechno od okurek po jahody, tu potom zašroubuje a už nikdy nebude pršet. Žádný déšť ani bouřky.

Byl tak zaměstnán svými myšlenkami, že si ani nevšiml dívky s dlouhými černými vlasy, jež si povídaly s vánkem a proplétaly se v jeho hrách. Pomalu se k němu blížila. I ona měla určité představy o sobě a mracích. Toužila se dotknout jedné z těch nadýchaných oveček, co se den co den proháněly před jejíma očima, občas v rytmu její pískané melodie, jindy podle toho, jak se jim zachtělo. Chtěla alespoň jednu najít.

Málem o něj zakopla. Prudce se posadil a přitom setřásl mravence, který se mu snažil po tkaničce vyšplhat na botu. Zvědavě si ho prohlížela, a pak se bez zeptání posadila vedle něj. Nic nenamítal.

,,Hledám ovečku.“

Poprvé si ji vydržel prohlížet déle než pár prchavých vteřin.

,,Ovečku?“ zopakoval pro jistotu.

,,Ovečku,“ přitakala a pousmála se.

V tom úsměvu bylo všechno. Bolest, radost i stesk. Prostoupil jím a zamrazil ho až v konečcích prstů.

,,Podívej,“ vztyčil prst k obloze, ,,vypadá jako kopretina.“

,,Myslíš? Podle mě nemá ani pořádný tvar.“

,,Mraky mají tvar. Všechny.“

Pokrčila rameny a pramen vlasů se jí svezl o kousek blíž k očím.

,,Já hledám ovečku.“

,,A proč?“

Vzduch kolem se už skoro nedal dýchat. Vánek se schoval pod kameny a přenechal místo větru. Ten teď procuchával kštice všeho, co mu přišlo do cesty. V dálce již oblohu křižovaly blesky, klikaté, rychlé a zářící.

,,Bude pršet,“ vyhnula se odpovědi.

Všiml si, že si ho stále po očku prohlíží. Rukou bezděčně šátral kolem sebe, až nahmatal květinu. Byla to kopretina. Pomalu ji utrhl a položil na kolena své společnici.

,,Pojď,“ řekl, ,,půjdeme a třeba najdeme tu Tvoji ovečku.“