Zpáteční
18. 12. 2010
Buď bude nenávidět lidi nebo barvy. Úplně jednoduchá záležitost. Padesát na padesát.
Vybrala si obojí.
Brno si oblíklo vánoční atmosféru, v podchodech foukalo, pitomý růžový kočky štěkaly a lidi do sebe v předvánoční horečce vráželi, jakoby se nechumelilo.
Nová sněhová bouře se stáhla k městu, ale ani první vločky nedokázaly vyvážit kýč všude kolem.
Prokličkovala mezi postavami v podzemí, ošlehané tváře jí připomínaly růžová prasátka s čepicemi, na ulici splynula s anonymním davem, který se ubíral ke Svoboďáku. Štvalo ji, že jí vítr fouká za krk a šála neplní svůj účel.Touha zahřát se punčem vyprchala, jakmile spatřila fronty táhnoucí se kolem všech stánků na náměstí. Rozhodla se zahřát na svém nejoblíbenějším místě.
Zvoneček zacinkal jako obvykle, avšak na rozdíl od jiných měsíců v roce i tady bylo až příliš mnoho lidí. Nesrozumitelně mumlali a počítali, zda se jim vyplatí koupit knížku o 50 korun dražší, když je o něco tlustší než ta levnější.
Nenápadným pokýváním hlavy se přivítala ve svém vlastním ráji. Její výběr byl striktně řízen několika pravidly. Murakami byl základ, nemohla dovolit, aby její bývalá spolužačka měla víc knížek než ona. Nebyla to soutěž, ale vnitřně cítila, že pokud to nekoupí, bude jí to stát o dost víc kafe k umlčení vnitřního hlasu. Další zásadou bylo dokupovat vícedílné série. Pak typ na knihu od učitelky ze základky. Sníh od Pamuka se jí hodil k počasí. Bajaju si koupila spíše pro ozdobu své knihovny – nálepka Státní cena za literaturu se bude hezky vyjímat. Snad jediný Hastrman byl zakoupen ze dvou důvodů: vypadal jako kiwi, na které měla od rána chuť (patrně by si ho večer nedala, kdyby tušila, jak si zašpiní týden staré povlečení), a taky chtěla vědět, zda může něco slizkého z rybníka být dobrým námětem pro román.
„Ta v černý bundě se zeleným šátkem, dávej na ni pozor...“
Nepotřebovala se otáčet, aby pochopila, že z ní udělali potencionální zlodějku. Na truc vyšla do druhého patra, chvíli tam otálela před anglicky psanou literaturou (slíbila si, že příště si už konečně něco koupí a začne na sobě pracovat), a teprve potom se odebrala zpátky dolů k pokladně. Věnovala velmi ošklivý pohled pomlouvající prodavačce a zaplatila něco kolem tří tisíc po šestiprocentní slevě.
Nákup oblečení už tak pečlivý nebyl. Spodní prádlo si koupila tak akorát, kalhoty ale vzala o číslo větší, aby měla aspoň malou naději, že jí po Vánocích ještě budou. Prohlížela se v kabince, natáčela zadek do všech stran, dokud nenašla trošku přívětivý úhel a slíbila si, že někdy během příštího roku na sobě začne pracovat. Zvolna pak přešla ke zkoušení dalšího oblečení.
„Ježíš, pardon,“ uslyšela za sebou. Zůstala stát jako zamrzlá, na sobě jen kalhotky a podprsenku v ruce.
Chvíli na sebe jen zírali, pak rychle spustil závěs a ona měla zase svůj kousek soukromí. Přišlo jí, že ji někdo okradl o kus mozku.
Spěšně se oblékla, zaplatila a spěchala na vlakové nádraží.
Stál ve frontě před ní. Poznal ji okamžitě, jakmile se ohlédl.
„Copak, neviděl jste dost?“ neodpustila si poznámku, když nebyl schopen na ni přestat zírat. Kajícně sklopil hlavu a otočil se čelem vzad.
Nervózně podupávala nohou. Co to se mnou je? ptala se sebe sama. Náhle jí to došlo. Nebyl šedý.
Vzal ji jen do Barunky na chlebíčky, na nic lepšího neměl peníze. Ne zrovna nejdůstojnější, když vezmeme fakt, že kolem samootvíracích dveří neustále někdo přecházel, takže na ně co okamžik dýchl chladný vzduch z venku a uvnitř to s topením taky zrovna nepřeháněli.
„No a já jsem vlastně předurčena zachraňovat nešťastný lidi. Vždycky jsem si našla chlapa, myslela si, že ho miluju, jenže když pak začal být šťastnej, zjistila jsem, že vedle sebe potřebuju někoho, kdo potřebuje mou pomoc, mou záchranu. Chápeš?“
„Jo, jasně,“ snažil se předstírat svůj zájem. Vážně, nejhezčí byla v tý kabince, polonahá, možná trošku oplácanější než jeho ideální představa, ale hlavně byla zticha. Kdyby se byl rozhoupal už tam, nemusel by teď dřepět nad chlebíčkem v krámě, kde mu foukalo na záda.
„No vážně,“ usmívala se na něj a přitom štěbetala dál. „Někde se o mě dokonce píše, že se oddávám svou bytostí plně bytosti druhého člověka a sdílím s ním část jeho života. Prožívám to, co prožívá on, cítím to, co pociťuje on. Občas hrozí, že se v něm téměř rozpustím, že se vzdám sama sebe.“
Nevěřícně na ni zíral.
„No vážně, to jsem se naučila zpaměti z jedné knížky. Cesta porozumění se to jmenuje,“ přidávala další a další informace.
Málem vyprskl smíchy. Nechápal, jak mohl mít takové štěstí a potkat zrovna někoho takového. Přišlo mu to jako mor – osvícení, nový život, spasení a štěstí. Pomalu a jistě začal přemýšlet, jak se jí zbaví.
„Co si o tom myslíš?“
„Promiň, zamyslel jsem se. O čem?“
„O pozitivní energii přeci.“
Buď teď nebo nikdy. Žádné dlouhé rozhodování.
„Já už musím, jede mi vlak.“
Ani se nerozloučil a vyběhl ven do tmy a hustého sněžení.
Spokojeně se za ním ohlížela. Bylo jí jasné, že trhla osobní rekord. Takhle rychle se ještě žádného nezbavila. Prokřehlými prsty (uvnitř byla vážně zima) sebrala igelitky a namířila si to přímo na nádraží. Ve vlaku poklimbávala, celodenní únava se začala projevovat.
Doma si udělala kafe, později čaj. Rozkrojila si kiwi, vzala si ho do postele a (zcela nečekaně) zašpinila povlečení. Nové knížky vystavila nahoru na skříň, aby na ně bylo vidět přímo z postele a ona jim mohla v budoucnu nadávat, že stejnak nemá čas je číst.
Pak zapnula počítač, aby zaznamenala důležitou věc – svět kolem je až příliš šedý. Barvy i lidi, lidi i barvy. Nezáleží na pořadí. Možná je ve vesmíru něco dobrého, ale zřejmě to není ani jedna z těchto možností.
Ke šťávě z kiwi přidala drobky ze sušenek a přísahu, že od začátku dalšího roku se sebou začne něco dělat.
Brno jí začalo prorůstat skrz prsty do počítače. Nabíralo letmé obrysy, nasálo nezaměnitelnou vůni. Ještě než si přimyslela jeho, věnovala pohled devíti knihám, kterými zabila další den.
Barvy začaly zvolna vyprchávat.
Komentáře
Přehled komentářů
Nooo,
ono to ale už na saspi je :)
Jo, v Barunce dělaj fakt dobrý. Taková povinná zastávka, kdykoliv tam s mámou vyrazíme :)
.
(ch., 8. 1. 2011 14:29)
Škoda, že nejsem v Brně, hnedka bych si šel sednou na chlebíčky. Na Saspi s tím.
Fakt. Tam bych ti napsal třebas i víc.
:)
(H., 8. 1. 2011 15:38)