Kroky pozpátku

Obvykle se nijak extra nechlubím tím, že tu a tam přečtu nějakou knížku, kde perverzní chlap ojede mrtvolu. Proto jsem to nechtěla dělat ani v tomhle případě. Jenže když jsem dneska šla ze školy a mezi stromy viděla masturbujícího chlápka s očima upřenýma na druhý břeh řeky, kde v pravidelných intervalech poklusávaly skupinky studentů (a většina z nich už měla úbor odhalující určité části těla, jak už to u sportovců bývá), došlo mi, že tu je pořád dost a dost lidí, kteří v sobě nosí alespoň odštěpek duše Lestera Ballarda. Avšak máme je právo soudit? (Ano, dobře. Bylo to za bílého dne. A ano, chodily kolem děti.)
Ballard je přesně ten typ chlapa, kterého bych nechtěla v noci potkat. Ani za bílého dne. Podivný, málomluvný, na povrchu většinou netečný k okolí, uvnitř však bublající sopka plná netušených pocitů a myšlenkových pochodů. Každopádně chlápek, co si ho domů žádná nepustí a on si neužije. A zkuste mi tvrdit, že by vám ho už od začátku nebylo ani trochu líto.
Ač je v dnešní době přesexualizováno, je tahle poměrně útlá knížka odlišná. Především chutí Ameriky na přelomu 19. a 20. století, zimy bývají kruté a šerif má občas dost zvláštní otázky. Taky můžete úplně omylem narazit na auto s mladým párem, jenž je už nějakou tu chvíli po smrti. Zatímco budete přemýšlet, co byste s mrtvolama podnikli vy, musím vám říct, co provedl Lester. Vzal si holku domů, koupil ji nějaký pěkný šaty, po dlouhých hodinách boje ji oblíkl a pozval na rande. Romantické gesto, ne?
A aby mu chvíli „vydržela“, strávil hodiny tím, že ji vytahoval nahoru na půdu, kde mrzlo, a pak zas dolů, kde s ní spal. Možná by mu bývala vydržela až do jara, kdyby mu nechytl barák a nezbyla mu jen puška a pár drobností.
Tak se Ballard jednoho dne přestěhoval do jeskyně. A později potkal další auto. Tentokrát ti lidi v něm byli živí, ale o to se už Ballar dokázal postarat. Stejně jako o dceru známé a jejího postiženého bratra (ne, tu scénu vám nevykecám). V protikladu pak ale stojí vypravěč, který popisuje, jak divný už Lester od mala byl, jak se ho všichni štítili, později s ním trávíme drsnou zimu, zatímco nám zamrzá oběhový systém (nemáme nic a nikoho), jsme sami, jediné, co zbylo je puška a studená jeskyně.
Řekla bych, že právě někdy v tomto okamžiku člověk dojde k myšlence, jak by se pod tíhou samoty choval on sám. Být vyřazen ze společnosti, zesměšněn a zatracen, poté možná s představou pomsty, ale především s vůlí žít. Kašlu na všechny psychologické závěry, dokážu si dost jasně představit, jak z něčeho mrtvého dělám bytost živou, reagující na mé touhy, pocity a potřeby. Protože takoví už zkrátka jsme. No a tahle knížka je přesně o tom, jak to v jednom individuálním případě může vypadat a taky dopadnout.