Kroky pozpátku

V první řadě bude asi potřeba ujasnit si pár věcí. Jsem ženská. Je mi úplně fuk, jaký je rozdíl mezi pětsedmičkou a pédevadesátkou. Ano, mohla jsem si to vygoolit, jenže bych to stejně do pár vteřin zapomněla, takže jsem to nechala být. Ono se to totiž dá číst i bez týhle znalosti, i když zasvěcení mě za tuto větu asi nebudou mít zrovna rádi.
Je to už pár let zpátky, co mi spadla jedna jeho knížka v knihovně z regálu na zem. A protože mi jí bylo líto, vzala jsem si ji na měsíc domů.
O týden později jsem proklínala knihovnu, že je zaostalá a má kromě Stroncia už jen Noční klub.
Na Noční klub jsem čekala dlouhou frontu v rezervaci (čtecí pauza mezí díly cca rok, avšak na Kulhánka se dá čekat téměř věčně, jak jsme se za poslední pátek přesvědčili) a myslela si, že hroznější utrpení na světě není.
Jenže ono je (spíš bylo). Čekání na pana Mluvčího, kterému se podařilo podělat, co mohl. Ale nepřeskakujme. Pan Mluvčí je hlavní hrdina – zaměstnaný Distribuovanou bankou. Zní to jako docela nudná úředničina, jenže náš pan Mluvčí vyřizuje vzkazy, speciální vzkazy. A sem tam zbyde nějaká ta mrtvola. To se stává. Následuje klasický scénář (velmi stručně shrnuto) – skončí u banky, nudí se na pláži s martini, užívá si noci a kdoví, jestli by nakonec neumřel na zadušení se olivou, kdyby se neozval Zálazník s velmi zajímavou nabídkou. A protože Jan už teď není Mluvčí a místo krve mu v žilách pořád teče adrenalin, souhlasí.
Pak jde všechno do hajzlu. Mrtví vstávají z hrobů, všude jsou roztroušené tuny červů (obyčejně je nesnáším a ejhle, teď jsem se na ně pokaždé těšila) a co hůř, armády na ně nestačí. Mrtvých přibývá geometrickou řadou (pokud vezmeme ty mrtvé táhnoucí od hřbitovů a čerstvě zabité, je to vcelku slušné) a vypadá to, že se z tohohle průseru hrdina nevyhrabe. Teda rozhodně ne hned. A jestli potom, to je otázka. Aby to stálo za to, od začátku má na krku malé dítě (musím uznat, že přerod z otravování se s ní na nutnost ochránit ji úplně před vším se povedl) a ve finále i homosexuální upírku s Kocourem. Ideální parta na záchranu světa, nemyslíte?
Ne, nebudu říkat, jak přesně se to pokazilo, ani jak zněla nabídka. Neřeknu vůbec nic. Ono je totiž lepší číst tu knížku, jak se číst má – absolutně bez orientace s příslibem spousty mrtvých a vůní střelného prachu. Všechno se totiž stejně ve finále propojí a je škoda připravit se předem o tu cestičku objevování a zkoušení pochopit, co tím chce autor vlastně... napsat.
Co je však možné říct (vykřičet!), je fakt, že Kulhánka zkrátka miluju. Nevím, čím to je, nebo jak to ten chlap dělá, ale i když už mám jeho knížku přečtenou, mám ji vedle postele, aby se jí nestýskalo v knihovničce a já si sem tam mohla zopakovat některý úryvky. Miluju ten testosteronem nabouchanej děj, miluju pana Mluvčího a vůbec. Jak si jednou zvyknete na autorův styl psaní, vezete se taky. Užijte si i tuhle jízdu. Možná není pro všechny stoprocentním zážitkem, ale pan Mluvčí má přece taky i slabší stránky. Jen upřímně doufám, že se další knížky dočkáme dřív.